Televizi Ríša miluje, nejvíce různé znělky a reklamy. V poslední době, kdy často po televizní obrazovce proplouvá Dušek a žere knihy, zaznamenali jsme, že Ríša dělá něco, co by jako autistické dítě, neměl tak bravurně zvládat.

Jako už tolikrát jsme propojili s televizí kameru a promítali na televizi obraz toho, co Ríša právě dělá. Z televize se vlastně stalo jeho zrcadlo. Takhle hra Ríšu velmi baví, často si o ni říká svým zvláštním způsobem: "Pustíme Ríšu."

My víme, že chce, abychom ho snímali kamerou a obraz pouštěli na televizi. On se pak před kamerou různě natřásá, prohlíží se v televizi, bere si různé věci do ruky a dívá se jak s tím či oním předmětem vypadá. Případně se svléká do naha a prohlíží se ze všech stran.

A tu, v době, kdy často proplouval ve znělce na pořad Kniha mého srdce Dušek jsme při jednom natáčecím okamžiku uviděli Ríšu, jak sedí před televizí, v ruce drží knihu, zakusuje se do ní a říká: "Kniha mého srdce." Přesně jako Dušek.

Autistické děti mají mít potíže s nápodobou. Duška, který "žere" knihy, ale Ríša kopíruje zcela přesně.

To je jen jedna z mála Ríšových televizních radostí a jsem si tedy jistá, že něco jako ukončení televizního vysílání by způsobilo přesně ten ranní pláč, který jsem viděla před pár dny, když jsem vstoupila do dětského pokoje.

"Co se stalo Ríšo? Proč pláčeš?" ptám se starostlivě.

[Editace článku: Jitka Punnerová] Přehled návštěvnosti