Jak jsem učila děti s autismem v Londýně

• Pracovní agentury pro učitele
V Londýně i po celé Anglii existuje síť privátních pracovních agentur pro učitele a pedagogické asistenty. Jejich hlavním posláním je sehnat dostatek kvalifikovaných učitelů a asistentů na suplování a zástupy za nepřítomný personál. Tito pedagogové jsou okamžitě k dispozici školám. V praxi to vypadá tak, že učitel, který je agenturou přijat, je vysílán suplovat do různých škol podle potřeby a přitom stále zůstává zaměstnancem agentury. V jedné škole tak může strávit měsíc, týden a nebo i den. U suplování "ze dne na den" to probíhá tak, že učitel ráno čeká na telefon z agentury, ve kterém se dozví, ve které škole má ten den učit. A samozřejmě se může stát, že mu nezavolá nikdo a tak je běžnou praxí, že učitel je současně zaměstnancem několika agentur najednou.
Tento systém suplování je hodně rozšířen a velká většina učitelů - absolventů takhle začíná. Myslím, že je to výborná praxe. Ve škole je potřeba se velmi rychle zorientovat, aby byl člověk vůbec schopen s žáky cokoliv probrat. Navíc, ve spoustě Londýnských škol, zejména v určitých čtvrtích, je velký problém s kázní a agresivními projevy mezi dětmi. Takže učitel je musí velmi rychle zaujmout a zaměstnat, aby předešel problémům. Kdo si tímhle jednou projde, tak je připraven snad na všechno. Jeden můj známý učitel, který tímto způsobem odpracoval dva školní roky, mě zásobil spoustou historek. Například o dvoumetrových studentech posilujících uprostřed hodiny s činkami. On sám nakonec došel k názoru, že je lepší nechat žáka ve třídě posilovat a pracovat alespoň s tou částí studentů, kteří pracovat chtějí. Nakonec, tělesná aktivita bystří mozek, že...
Takto vypadá situace na běžných školách. U škol speciálních probíhá spolupráce s agenturami trochu jinak, protože žáčci a studenti těchto škol střídání personálu samozřejmě hůř nesou. Takže učitelé z agentur jsou využívání jen pokud je potřeba zástup na delší období.
A to byl i můj případ. Vzhledem k mému vzdělání, praxi (VŠ - speciální pedagogika a 3 roky práce ve speciální MŠ, kde byly děti s autismem integrovány) a chuti pracovat s autistickými dětmi, jsem byla ze dne na den považována téměř za odborníka na autismus a o pracovní nabídky jsem neměla nouzi.
• Mateřská škola pro děti s poruchami autistického spektra
Hned od začátku září jsem nastoupila do Speciální Mateřské Školy Indigo na předměstí Londýna. Jednalo se o třídu pro děti s poruchami autistického spektra, která se nacházela v jedné budově společně s běžnou MŠ a nižšími třídami ZŠ. Přijímány byly děti nejčastěji s nízkofunkčním autismem. Strávila jsem zde půl roku, než se vrátila kmenová učitelka. Na pomoc jsem měla ještě dvě asistentky. Na vybavení školky byl trochu vidět nedostatek peněz a ve vzduchu visel strach, že se bude rušit (ve Velké Británii momentálně sílí trend k integraci téměř všech dětí do běžných škol a rušení většiny škol speciálních). Nicméně na úrovni péče o děti, to podle mě vidět nebylo.
Děti tuto třídu navštěvují pouze rok a poté přecházejí do přípravných tříd tzv. "Primary School" (obdoba našeho 1. stupně ZŠ). Velký počet dětí s autismem, které speciální školku potřebují se v tomto regionu řeší rozdělením dětí do dvou skupin po šesti dětech, z nichž každá dochází na 2,5 hod. denně. Tak může školka sloužit dvojnásobnému počtu dětí. Děti už většinou přicházejí s diagnózou a mají za sebou kratší či delší období, kdy s nimi pracoval učitel z tzv. "Portage". To je služba pro děti, které ještě nechodí do žádného zařízení. Učitel za dítětem dojíždí většinou jednou týdně a učí ho základům sebeobsluhy, komunikace, pracovnímu chování a všemu, co je potřeba. Za některými dětmi také dojíždí tzv. "Speech and Language therapist" (logoped, v tomto případě spíše specialista na alternativní komunikaci), popřípadě fyzioterapeut nebo ergoterapeut. Pracovník "Portage" zároveň pomáhá rodičům vybrat vhodnou školku a doprovází je při návštěvách do těchto zařízení.
Před začátkem školního roku se u všech dětí dělají návštěvy doma, během kterých si učitelka s dítětem hraje a poznává ho. Zároveň se s rodiči vyplňuje dotazník o tom co dítě chce/nechce, čeho se bojí atd. a podepisuje se prohlášení, kterým rodiče vydávají různá povolení a omezení týkající se fyzické manipulace s dítětem,pořizování fotografií atd. Dále tato návštěva slouží k předání informací o školce a dalších potřebných nezbytností.
Samotná výuka je hodně strukturovaná, každý den má svůj přesný řád a všechny činnosti po sobě následují v daném sledu. Některé činnosti jsou každý den stejné (ranní skupinka, svačina atd.), jiné se střídají v závislosti na dnu v týdnu - výtvarné,hudební či tělovýchovné činnosti, hydroterapie v bazénu, vaření, pobyt v tzv. "sensory room" (místnost kde si děti volně hrají se světly, vůněmi, různými materiály atd.), "soft-play" (volná hra v místnosti, která je "vyploštářovaná" je zde míčkoviště, skluzavky atd. a slouží zejména k vybití energie) atd. Jednou týdně za dětmi docházejí dramaterapeuti. Přechody mezi jednotlivými činnostmi jsou vždy podpořeny zpíváním stále stejných písniček nebo říkanek, souvisejících s činnostmi. Zároveň je ve třídě vyvěšen denní režim s fotografiemi dětí, který ale není dětmi aktivně používán a slouží spíše pro orientaci (některé děti se na něj během dne chodí dívat, jiné si ho příliš nevšímají). Aktivity se provádějí většinou ve skupině, a početně vychází většinou jeden pracovník na dvě děti. S jedním dítětem se pracuje a druhé čeká a dívá se (v ideálním případě). Řeč je nepřetržitě podporována znakováním v Makatonu. Do školky dále docházejí stálí dobrovolníci, kteří asistují při některých činnostech.
Zajímavý zde byl systém, který měl usnadnit dětem orientaci v čase. Každý den měl svou barvu a vůni. Takže například v pondělí jsme měli všichni na sobě něco červeného. Děti, při ranní skupince museli nají červenou kartičku a umístit ji na tabuli. Dále někdo z dětí umístil na tabuli obrázek jahody a všichni dostali do ruky malou plastovou jahodu, která i voněla a kterou si mezi sebou vzájemně předávali. Každý, kdo řekl nebo ukázal "já", nebo "já chci" dostal lahvičku s jahodovým krémem, kterým si mohl namazat ruce - tahle část byla mezi dětmi hodně oblíbená. Kladu si otázku, jestli je takový systém jednoznačným přínosem nebo s sebou přináší zbytečné stereotypy. Domnívám se, že u dětí s nízkofunkčním autismem jde ho hezký a účinný způsob, jak jim s orientací v čase pomoci. U dětí s vysokofunkčním autismem si myslím, že to má smysl také, ale spíše jen v počáteční fázi vzdělávání. Když si nyní prohlížím fotografie z Indiga, každopádně bezpečně určím, co bylo zrovna za den. A v pondělí i nadále opakovaně nosím červené tričko...
• Statement of Special Educational Needs
Během roku, kdy dítě chodí do školky, se žádá o tzv."Statement of Special Educational Needs", tedy oficiální dokument, který prokazuje, že dítě má speciální vzdělávací potřeby. V tomto dokumentu je přesně uvedeno, ve kterých oblastech jsou potřeby konkrétního dítěte speciální, tedy odlišné od zdravých dětí. Teprve na základě tohoto dokumentu dítě získává nárok na různé úlevy a služby, může být přijato do speciální Základní školy, nebo integrováno za podpory asistenta. Mimochodem, už delší dobu v Anglii sílí integrační trendy a je snaha co nejvíce dětí integrovat mezi zdravé. Současně ale nemají integrované děti nárok na asistenta po celou dobu jejich pobytu ve škole. Asistent, pokud ho dítě získá, s ním tráví ve škole pouze několik hodin a nebo jen některé dny v týdnu.
Na vydání "Statement of Special Educational Needs" se podílí rada odborníků (psychologové, pedagogové atd.) z tzv. "Local Educational Authority" tedy obdoby Školského úřadu v oblasti bydliště dítěte. Celý proces trvá asi rok a podílí se na něm učitel dítěte, psycholog, logoped, lékaři a další odborníci, kteří s dítětem pracují. Svůj názor na další vzdělávání dítěte přikládají také rodiče. Cílem tohoto zdlouhavého procesu je, aby pověřená rada odborníků co nejlépe naložila s finančními a materiálními prostředky, které mají, tedy aby co nejlépe rozdělili děti do škol. Je potřeba říci, že tito lidé se s dětmi nikdy přímo nesetkají a rozhodují se na základě dokumentace k dítěti. Jde také o to, kde dítě bydlí. Tedy, ve většině případů je snaha, umístit dítě do školy v oblasti, do které spadá. A protože v každé oblasti je jiný počet míst ve speciálních školách, úroveň péče se oblast od oblasti liší. Jen ve velmi výjímečných případech dítě dochází do školy v jiné oblasti, než ve které bydlí. Zde jde opět o peníze, stát totiž nechce financovat dopravu dětí do škol na vzdálenějších místech.
• Doprava do školy zdarma
Zde se dostávám k další zajímavé službě poskytované anglickým dětem a tou je doprava do školy zdarma. Je poskytována všem zdravým dětem do ukončení prvního stupně ZŠ a dále všem dětem, které mají oficiální dokument o speciálních vzdělávacích potřebách. Jen je potřeba bydlet v místě vzdáleném více než 2 nebo 3 míle vzdušnou čarou od školy (v závislosti na věku dítěte). Dítě je ráno vyzvednuto v dohodnutou hodinu doma a domů také přivezeno. V autě nebo autobuse je s dětmi, kromě řidiče, i osoba na děti dohlížející, která za ně po dobu přepravy přebírá zodpovědnost.
• Whitefield Special School and Centre
Poté, co jsem se s těžkým srdcem rozloučila s dětmi, rodiči a zaměstnanci ze Speciální MŠ Indigo jsem odjela na týden do Čech. Byla jsem celkem unavená a tak jsem se těšila, že po návratu do Londýna budu ještě nějaký čas chodit po pohovorech a tedy spíše odpočívat. Nicméně, moje úžasná poradkyně z pracovní agentury Classroom, australanka Michelle, okamžitě změnila moje plány. Hned první pracovní den po mém návratu mě poslala na pohovor do školy. No a následující den už jsem zase pracovala. Lidí, kteří jsou vzdělaní a mají navíc autismem alespoň nějaké zkušenosti, je v Anglii evidentně citelný nedostatek.
Původně jsem chtěla zase pracovat s dětmi předškolního věku, ale Whitefield (www.whitefield.org.uk) má tak dobrou pověst, že jsem se rozhodla udělat výjimku. Údajně se jedná o jednu z nejlepších speciálních škol v Anglii. Nevím, jestli je to pravda, ale já jsem tam strávila půl roku a naprosto mě nadchla..
Škola je rozdělena do tří částí, které fungují víceméně samostatně:
School for Sensory Impairment and Learning Difficulties (zejména pro děti těžce sluchově, zrakově nebo mentálně postižené)
School for Communication and Interaction Primary (pro děti s poruchami komunikace a interakce od 3 do 11 let)
School for Communication and Interaction Secondary (pro děti s poruchami komunikace a interakce od 12 do 19 let)
Do školy jsou přijímány děti všech stupňů postižení, které nemůžou být integrovány do běžných škol. Do škol pro děti s poruchami komunikace a interakce jsou přijímány zejména děti s poruchami autistického spektra. Celkem se ve škole vzdělává 300 dětí a přímo s nimi pracuje asi 220 zaměstnanců. Ve škole je také poradenské centrum pro rodiče, vzdělávací centrum pro pedagogy a speciálně pedagogická knihovna s půjčovnou pomůcek.
Já jsem půl roku pracovala ve School for Communication and Interaction Primary. Ve třídě bylo osm dětí ve věku osm až devět let. K dispozici jsem měla tři asistentky a další pracovnici, která posilovala náš tým v nejvíc exponovanou část dne. Většina mých studentů měla diagnostikovaný autismus. Jeden student měl diagnózu mentální retardace a zároveň byl neslyšící kompenzovaný kochleárním implantátem.
Den je v této škole jasně strukturovaný a většina dětí má svůj vizualizovaný denní režim. Jedná se o jednoduchou lištu se symboly, které jsou připevněné suchými zipy. Symboly činností se ale jen přesunují z lišty do košíčků na zemi, nepoužívají se tzv. "volací" a "tranzitní" karty. Na podporu komunikace se v celé škole používá Britská znaková řeč. To zejména proto, že ve škole se vzdělávají i sluchově postižené děti, tak aby si všichni mezi sebou rozuměli (samozřejmě v rámci možností). Dále se, stejně jako v SMŠ Indigo, používá tzv. "Picture Exchange Communication System" (v Čechách se užívá podobný VOKS). Jde o systém alternativní komunikace, kdy se obrázky nebo symboly vyměňují za předměty nebo aktivity. Dítě dá člověku, s kterým komunikuje, určitý symbol a jako reakce se mu okamžitě dostane toho o co žádalo. Tedy například za obrázek bonbónu dostane bonbón. Ty nejmenší děti si takto zejména vybíraly co chtějí k svačině nebo sdělovaly, že chtějí na WC atd. V rozvinutější formě se takto dá mluvit v celých větách, sdělovat pocity nebo názory a odpovídat na otázky. V Anglii je tento systém velmi rozvinutý a má svou posloupnost a pravidla (http://www.autismnetwork.org/modules/comm/pecs/). Obrázky pro PECs se ve škole nejčastěji tiskly z programu Widgit (www.widgit.com). V tomto programu se dají tvořit nejrůznější komunikační tabulky a slouží i jako textový procesor, který napsaná slova doplňuje symboly a zvuky.
Ve škole Whitefield samozřejmě také probíhají nejrůznější aktivity a terapie. Zde mě zaujala zejména velmi propracovaná muzikoterapie. Kromě jiného se zde pracovalo s technikou "Sound Beam". Jde o využití počítače který umožní tvorbu zvuků a hudby naprosto každému. Snad bude můj velmi laický popis srozumitelný. Představte si stojan se zařízením, podobným mikrofonu. Jenže do mikrofonu se nezpívá, právě naopak. Z "mikrofonu" vychází neviditelný paprsek, jehož délku a šířku si můžete sami zvolit. Když tok paprsku přerušíte vložením překážky (vaše ruka, tělo atd.), ozve se tón, stupnice, akord nebo jakýkoli jiný zvuk, který si předem navolíte. No a takových "mikrofonů" namíříte na jedno místo několik a přidáte například nášlapná tlačítka. Dítě se pohne a ozve se hudba, která ladí a dítě ji ovládá pohybem svého těla. To než si dítě uvědomí, že hudba je reakcí na jeho pohyby, trvá různě dlouho a některé děti na to nepřijdou nikdy. Ale okamžik, kdy dítě pochopí, že zvuk je plně pod jeho kontrolou, je silný jak pro dítě, tak pro pedagoga, který s ním pracuje. Výhodou je, že paprsek může být nastavený i úplně nakrátko, takže hudba se dá tvořit třeba jen pohybem očních víček. Nevýhodou je bohužel cena, protože součástí přístroje je dost složitý počítač.
Během mého pobytu ve škole byla z jedné prázdné třídy vytvořena tzv. "sensology room", kde byl umístěn "Sound Beam" a děti mohly podobně ovládat také nejrůznější světelné efekty. Využívalo se také efektů UV lampy a fosforeskujících barev, projektoru atd. Vždycky, když jsme s dětmi navštěvovali tyto speciální místnosti, bylo nám kladeno na srdce, abychom tam jen tak nerelaxovali (i když i to je samozřejmě možné), ale vždy sledovali nějaký konkrétní vzdělávací cíl. A tak jsme se tímto způsobem učili matematiku, přírodopis, fosforeskujícími křídami si opakovali psaní, prožívali příběhy a mnoho dalšího.
Škola Whitefield pro mě ale neznamená jen nejrůznější technické vymoženosti a terapie. Tahle škola je zvláštní tím, jak je velká. To vyžaduje hodně promyšlenou organizaci a já měla zpočátku problém vůbec najít svoji třídu, natož orientovat se v místním systému. Ale velmi brzy jsem si zvykla a našla v tom i výhody. Určitou výhodou je, že ve škole pořád probíhá jistý pohyb pracovníků, kteří přecházejí ze třídy do třídy a tak většinou nejste několik let ve třídě se stále stejnými kolegy. To znamená, že se pořád potkáváte s novými lidmi a učíte se od nich a oni se zase učí od vás. Zároveň je zde velmi propracovaný systém předávání zkušeností mezi učiteli a učí se téměř všichni od všech. Já jsem předtím vždycky pracovala v malých školách a tady se mi líbilo právě to "předávání zkušeností" a jakýsi "čerstvý vzduch". Také zde byl pro mě překvapivý vysoký počet mužů - pedagogů a škola měla hned jiný nádech, než když je sborovna plná pouze žen.
Součástí učitelovy práce je i podrobné sledování vývoje žáků a vedení záznamů o nich. Tedy, vše je přesně zaznamenáváno a každý rok se přehodnocuje, jaký pokrok žák udělal a na co se zaměřit v příštím roce. Evidence o žácích je opravdu podrobná a podle mého snad až příliš. Pro samé evidování totiž nakonec nemáte čas se záznamy pracovat a nějak je prakticky využívat. Já je většinou jen napsala (horko těžko do termínu) a pak už se jen soustředila na evidování něčeho dalšího. V tom je tahle škola tak trochu zvláštní - snaží se, aby péče o děti byla hodně nadstandardní (i když je to státní škola) a tak eviduje i to co by nemusela, a tak poskytuje rodičům nadstandardní přehled o jejich dítěti. Učitel pak má ale hodně práce s vedením záznamů a samotná výuka jde,dle mého názoru, občas trochu stranou
• Rodiče
Jako učitel, jsem se samozřejmě setkávala s rodiči svých žáků a byla jakýmsi prostředníkem mezi nimi a dalšími odborníky, asistovala jim při získávání "Statement of Special Educational Needs" atd. Rodiče to tady mají hodně těžké, protože vše je podřízeno složitým pravidlům a těžko se v tom člověk vyzná. Navíc, i když rodiče mají, při rozhodování o jejich dítěti, možnost vyslovit svůj názor, konečný výsledek příliš neovlivní. To je problematické zejména při nástupu do speciální Základní školy, kterou nemohou rodiče vybrat - dítě je do školy přiděleno na základě rozhodnutí "Local Educational Authority". A ta rozhoduje v zájmu celku, tedy aby co nejlépe naložila s prostředky, které má. A když rodič nesouhlasí s umístěním svého dítěte, musí dokázat, že škola je špatná, aby dosáhl svého.
Sama jsem měla hodně těžkou zkušenost s rodiči, kteří chtěli dítě umístit do školy, kde je nepřetržitá podpora 1:1, tedy jedno dítě - jeden dospělý. A to v naší škole nebylo, takže se opakovaně snažili dokázat, že škola je špatná, já jsem špatná, vše je špatné... Dochází zde k zoufalé situaci dvou stran, které se obě snaží udělat to nejlepší pro dítě a stát je staví proti sobě.
Sama jsem měla pocit, že individuální podpora by tomu žákovi prospěla a tak jsem se na to telefonicky informovala na příslušném úřadě - bylo mi řečeno, že z takové podpory by profitovali nakonec všichni žáci, že na to prostě nejsou peníze a dítě na tom není zase až tak špatně. Bylo to pro mne hodně složité, ale zároveň nedocenitelná zkušenost.
Měla jsem také v péči dítě rodičů z Ghany, jejichž zbytek rodiny věřil, že takové dítě je potrestáním rodiny za zlé skutky. Rodiče se tedy pochopitelně báli diagnózu přijmout a nechtěli podstoupit zdlouhavý proces k získání oficiálního statutu speciálních vzdělávacích potřeb pro svého syna. Také jsem se setkala s rodiči, kteří měli své děti integrované v běžné základní škole za podpory asistenta (ale jen na zkrácenou dobu) a dítě takových škol vystřídalo pět. Legrační pro mě naopak bylo, když jsem od rodičů svého žáka dostala přáníčko na rozloučenou v ruštině - věděli, že jsem z České Republiky a asi mi chtěli udělat radost...
Všichni ti rodiče mají můj obdiv a doufám, že se jim i jejich dětem daří dobře.
• Závěr

Autorka: Mgr. Ivana Mátlová

Zdroj: APLA ČR, www.autismus.cz, www.dobromysl.cz