Moc jsem si přál, abych měl svůj vlastní byt, ale zároveň abych byl stále mezi svými blízkými, které mám tak moc rád. Jsou to moji rodiče, moje sestra se svojí rodinou. Tak jsme to nakonec vyřešili. Postavili jsme dům, kde mám svůj byt a starám se sám o sebe. A přitom jsem blízko mých milých lidiček.

Jenomže jsme se museli přestěhovat do jiného města tam, kde bydlí moje sestra. A tato velká změna měla i svoje problémy. Největší problém byl nalézt pro mne nové zaměstnání. Divili byste se, milí moji přátelé, jak to bylo těžké. Ale zaměstnání už mám a moc se mi líbí.

Další problém byl nalézt vhodného lékaře. Mysleli jsme si, že to není tak těžké. Našli jsme lékaře a mysleli jsme si, že je problém vyřešený. Jak jsme se mýlili!

Já každý rok chodím na preventivní vyšetření na echokardiologii. Mám totiž takový malý zdravotní problém. Říká se tomu šelest na srdci. Když delší dobu stojím nebo při velké zátěži zkolabuji. A tak jsme poprosili nového pana doktora, aby nám napsal doporučení na vyšetření. A pan doktor nám řekl, že si myslíme, že nějakému "obvoďákovi" budeme diktovat svoje podmínky. Že mi stačí to, co mám.

Zůstali jsme překvapeně stát. Pan doktor odmítal jakoukoliv diskusi. Tak jsme pozdravili a odešli. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme změnili lékaře a problém se vyřešil. Na preventivním vyšetření jsem už byl.

V televizi i v rádiu slyším o nutnosti preventivních vyšetření. O tom, že se dá hodně nemocí předejít. Nikdy mi nebylo odpíráno toto vyšetření, naopak mne vždy lékaři pochválili, že na toto pravidelné vyšetření chodím.

A tak se ptám. Jak je možné, že se toto stalo? Myslel si pan doktor, že když mám Downův syndrom že jsem méněcenný, že nepotřebuji to, co ostatní lidé? Že mi to stačí? Že je to pro mne škoda? Nebo mne odmítl jako člověka? Nemůžu si to nějak v hlavě srovnat. Tím, že mám Downův syndrom nejsem přeci špatný.

Jsem člověk.

[Editace článku: Jitka Punnerová] Přehled návštěvnosti