Reakce:

"Já teda nechápu, proč se v článku s názvem "Sourozenci dětí s POSTIŽENÍM" mluví o holčičce, která začala trochu později mluvit...

Přijde mi to přehnané.....

Jenom to je tak trochu reklama na Paní MUDr.,....." konec citace.

Nejdříve mě reakce této maminky hodně překvapila. Proč tolik zloby? Ale když jsem to probírala s manželem, tak jsme došli k závěru, že to vlastně není nic divného. S podobnými reakcemi se potýkáme již spousty let. Většinová společnost je totiž ochotná TOLEROVAT postižení smyslová (on chudinka nevidí, neslyší apod.) nebo fyzická (on je chudák na vozíčku). Ale postižení jako jsou mentální retardace, autistismus apod., s těmi většinou nechtějí mít nic společného.

Mohu se domnívat, že základní problém spočívá v tom, že tato postižení nejsou VIDITELNÁ. Naše dvanáctiletá puberťačka s diagnosou mentální retardace s poruchou komunikace VYPADÁ jako každá jiná puberťačka. A málokdo nám věří, že potřebuje dohled 24h! Jedna maminka, jejíž syn má diagnosu dysfázie (porucha komunikace), přemýšlela o tom, že by mu nechala vyrobit tričko nebo tzv. placku s nápisem: "Nerozumím tomu, co říkáte. Mluvte jednodušeji." Nebo se přidala maminka se synem autistou: "Jsem autista, respektujte to!"

Ale já mám obavy, že dokud se nezmění myšlení celé společnosti, našim dětem k toleranci jejich postižení nepomůže ani cedule o velikosti jejich JÁ.

[Editace článku: Jitka Punnerová] Přehled návštěvnosti