Genetika je "věda studující principy a mechanismy dědičnosti, nebo způsoby, kterými se vlastnosti přenášejí z rodičů na jejich potomky" (Glanze, 1996). Pomocí genetiky se podařilo identifikovat genetický původ mnoha specifických poruch. Na příklad je to syndrom křehkého X chromozomu, běžná genetická příčina mentální retardace, způsobená přítomností jediného nefunkčního genu (nazývaného gen FMR-1) na X chromosomu dítěte.

Genetika vznikla v polovině 19. století, kdy Gregor Mendel objevil po desetiletém experimentování s pěstováním hrachu, že určité vlastnosti jsou zděděné. Jeho objevy se staly základem vědecké genetiky. Na Mendelových zjištěních stojí i dnes práce a naděje vědců na odkrytí tajemství našich genů a na tom, co nám geny mohou říci o podmínkách a pravděpodobnostech dědíčnosti. Vědecký obor genetika může pomoci rodinám postiženým dědičnými poruchami k lepšímu porozumění dědičnosti, k porozumění, co způsobuje, že se tyto poruchy objeví, a jaké strategie prevence se mohou užívat, aby se dopad (výskyt) genetických poruch snížil.

Některé genetické poruchy jsou spojeny s mentální retardací, chronickými zdravotními potížemi a zpožděným vývojem. Lidské tělo je složitý organismus, a proto neexistuje jednoduchá odpověď na otázku co způsobuje mentální retardaci. Mentální retardace se může přisuzovat všem podmínkám, které narušují vývoj mozku před narozením, při porodu anebo v dětství. (The Arc, 1993). Až u 50 proceny lidí s mentální retardací byl nalezen více než jeden příčinný faktor (AAMR, 1992). Některé výzkumy zjistily, že u 75 procent dětí s mírnou mentální retardací je příčina neznámá (Kozma & Stock, 1993).

Genetická věda poskytuje důležité informace o lidech s mentální retardací. Bylo identifikováno více než 350 vrozených vad metabolismu, z nichž většina vedla k mentálnímu zaostání (Scriver, 1995). Nicméně, možnost narození s mentální retardací nebo vznik tohoto stavu později v životě může být způsoben mnoha faktory nezávisejícími na našem genetickém založení. Není to způsobeno pouze genotypem (nebo genetickým založením) jednotlivce, ale také možnými vlivy a faktory prostředí. Tyto faktory mohou být různé, od užívání drog nebo nevhodné výživy až k chudobě a kulturní deprivaci.

Jak častá je zděděná mentální retardace?

Protože mozek je velmi komplexní orgán, je v jeho vývoji zapojen velký počet genů. Následkem toho je i mnoho genetických případů mentální retardace. Nejvíce zjevných případů velmi těžké mentální retardace (definované jako IQ 50 nebo méně) má původ v genetických poruchách. Až 60 procent příčin těžké mentální retardace je genetických, takže jsou její nejčastější příčinou. Lidé s mírnější mentální retardací (definovanou jako IQ mezi 50 až 70-75) pravděpodobně nejsou postiženi vlivem své genetické konstituce jako lidé s velmi těžkou retardací. Tito lidé mají mnohem spíše svůj stav zaviněn vlivy prostředí, jako výživy, osobními zdravotními zvyklostmi, socioekonomickou úrovní, možnostmi přístupu k zdravotní péči, exposicí znečištěnému prostředí a chemickým látkám, než že by svůj stav získali geneticky (Nelson.Anderson a Waters 1995). Dvě nejběžněji geneticky předávané formy mentální retardace jsou Downův syndrom (chromosomální porucha) a syndrom křehkého X (porucha jednoho genu).

Bylo identifikováno a katalogizováno více než 7000 genetických poruch a až pět nových se objeví každoročně (McKusick 1994) Genetické poruchy se obyčejně dělí na tři typy: chromosomové, jednogenové a multifaktoriální.

Chromosomové poruchy postihují přibližně 7 dětí z 1000. Porucha vzniká, když dítě má příliš mnoho nebo příliš málo chromosomů, anebo když se struktura chromosomu změní. Polovina spontánních potratů v prvních třech měsících je následkem chromosomové abnormality. Pokud se dítě narodí, má obvykle různé vrozené vady a mentální retardaci.

K většině chromosomálních poruch dochází sporadicky. Nemusí být nutně zděděné (i když jsou považovány za genetické). Aby se genetický předpoklad dědil, musí být postižení způsobující gen přítomen v genetickém kódu alespoň jednoho z rodičů. Při většině chromosomálních poruch jsou geny obou rodičů normální. Nicméně, při dělení buněk se objeví chyba při oddělení, rekombinaci nebo rozložení chromosomů. Příklady chromosomálních poruch jsou Downův syndrom, trisomie (nadpočetnost) chromosomu 13, trisomie chromosomu 18 a syndrom kočičího mňoukání.

Jednogenové poruchy (někdy nazývané vrozené poruchy metabolismu nebo mendelovské poruchy) jsou způsobeny nefunkčními geny. Poruchy metabolismu vznikají, když buňky jsou neschopné produkovat proteiny nebo enzymy potřebné k přeměně jistých chemických látek v jiné, nebo tyto látky přenášet z místa na místo. Neschopnost buněk provádět životně důležité funkce často končí mentální retardací. Přibližně 1 z 5000 dětí se narodí s vadnými enzymy, což způsobuje vrozené vady metabolismu (Batshaw, 1992). Ačkoli mnoho těchto stavů se obecně označuje "genetické poruchy", jednogenové poruchy se nejsnadněji definují jako pravé genetické poruchy, protože jsou způsobeny mutací (nebo změnou) uvnitř jednoho genu nebo genového páru.

Kombinace mnohočetných genetických a environmentálních faktorů, vedoucích k mentální retardaci se nazývají multifaktorové poruchy. Jsou zděděné, ale nemají stejný charakter dědení, jaký se typicky projevuje u jednogenových poruch. Není jasné, jak vznikají. Jejich dědičnost je většinou mnohem komplexnější, než u jednogenových poruch, protože jejich existence závisí na současné přítomnosti dědičnosti a environmentálních faktorech. Na příklad váha a inteligence jsou rysy, zděděné tímto způsobem (Batshaw, 1992). Jiné běžné poruchy, včetně rakoviny a zvýšeného krevního tlaku jsou příklady zdravotních problémů způsobených prostředím a dědičností. Multifaktorové poruchy jsou velmi běžné a působí většinu vrozených vad. Příklady multifaktorových poruch jsou srdeční choroby, cukrovka, rozštěp páteře, anencephalie, rozštěpy rtu a patra, "koňská noha" a vrozené srdeční vady.

Genetické poruchy se mohou dědit podobným způsobem jako jiné lidské vlastnosti například barva očí a vlasů, výška a inteligence. Děti zdědí genetickou nebo dědičnou informaci převzetím genů od obou rodičů. Jsou tři typy, nebo mody dědičnosti: dominantní, recesivní a s vazbou na pohlaví.

Dominantní dědičnost vzniká, když jeden z rodičů má dominantní, nemoc způsobující gen, který způsobuje abnormality i když v přítomnosti normálního genu od druhého rodiče. Dominantní dědičnost znamená, že každé dítě má 50 procentní pravděpodobnost zdědit tento nemoc způsobující gen. Příklad dominantní dědičnosti spojené s mentální retardací je tuberous sklerozis.

Recesivní dědičnost vzniká, když oba rodiče mají nemoc způsobující gen, ale nejeví žádné znaky nemoci. Rodiče dětí s recesivními stavy se nazývají "nosiči", protože každý z nich v sobě nosí jednu kopii tohoto genu. Sami nemají žádné příznaky tohoto nositelství a nejsou si vědomi, že nesou dědičný defekt až do doby, kdy mají postižené dítě. Když nosiči zplodí děti, každé z nich má 25 procentní pravděpodobnost, že zdědí oba geny nemoci a budou postižené. Každé dítě má také 25 procentní pravděpodobnost, že zdědí dva zdravé geny a nebude nosičem a 50 procentní pravděpodobnost, že budou nosiči stejné poruchy jako jejich rodiče. Příklady poruch, které se dědí recesivně a jsou současně spojeny s mentální retardací jsou například fenylketonurie (PKU) a galactosemie.

Dědičnost vázanou na pohlaví ovlivňují geny, které jsou umístěny v chromosomu X a mohou být buď recesivní nebo dominantní. U recesivní dědičnosti má nepostižená matka nemoc způsobující gen na jednom z jejích X chromosomů, muž má však jen jeden X chromozom a defekt genu se u něj projeví. To je důvod, proč u mužů poměrně častá krvácivost nebo barvoslepost je u žen naprostou raritou.

Je-li matka nosičkou a má dceru, má tato 50 procentní pravděpodobnost, že zdědí "nemocný" gen, stane se nosičem a předá tento nemocný gen svým synům (March a Dunes, 1995). Naopak, má-li matka syna, má tento syn 50 procentní pravděpodobnost, že zdědí nemoc způsobující gen. protože má pouze jeden X chromosom. Následkem toho, muži nemohou být nositeli X - vázaných recesivních poruch. Pokud muž zdědí X - vázanou recesivní poruchu, je postižen. Jako příklad na pohlaví vázané dědičnosti spojené s mentální retardací může sloužit syndrom křehkého X chromosomu, Hunterův syndrom, Lesh Nyhanův syndrom a Duchennova svalová dystrofie.

V minulosti mohlo být zjištěno a léčeno jen málo genetických poruch dostatečně včas. Nicméně, projekt Human Genome (Lidský genom), mezinárodní vědecký projekt s účelem identifikovat 60 000 až 100 000 genů v lidském těle, významně zvyšuje naši schopnost nalézt další efektivní terapie a předejít dědičné choroby (americké Centrum pro výzkum lidského genomu 1995). Tím, že se identifikuje stále více nemoci způsobujících genů, vědci mohou začít s vývojem genetických terapií za účelem úpravy nebo náhrady defektivního genu. Nicméně, vývoj genových terapií je stále ještě v plenkách.

Genová terapie (také nazývaná genová terapie somatických buněk) je postup, při němž se "zdravé geny" vkládají do pacienta za účelem vyléčení nebo zmírnění zděděné nemoci neb choroby. Ačkoli existuje možnost genové terapie při prevenci mentální retardace, tato možnost se bude týkat velmi pravděpodobně jen osob s jednogenovými poruchami, tak jako Lesh - Nyhanův syndrom, Gaucherova nemoc a fenylketonurie (PKU), které způsobuji těžkou mentální retardaci (Moser, 1995). Genová terapie pravděpodobně umožní léčbu lehčí mentální retardace, tvořící 87 procent všech případů mentální retardace (The Arc, 1993).

Poznámka recenzenta: Některé vrozené defekty metabolizmu vedoucí k mentální retardaci lze léčit dietou či farmaky, podmínkou je ale diagnoza v co nejnižším věku (např. fenylketonurie). Je na místě navštívit genetickou poradnu pokud se v příbuzenstvu vyskytla dědičná choroba. Diagnostika genetických defektů před několika lety prodělala zásadní revoluci a je možno zjistit nejen nosičství, ale i provést diagnozu na samém počátku těhotenství a pokud je choroba potvrzena, lze těhotenství přerušit. Například pro sourozence postiženého dítěte může mít nalezení defektního genu zásadní význam když uvažují o založení rodiny. Přímo genová therapie se zatím provádí jen transplantací kostní dřeně u několika chorob, kde se pathologické pochody omezují na buňky z těchto tkání, například u thalasemie nebo osteopetrozy.

[Editace článku: Jitka Punnerová] Přehled návštěvnosti