Preterapie prokázala, že může být užitečným nástrojem psychoterapie, ale i metodou, kterou lze využívat při běžném provozu na psychiatrických klinikách a v ústavech pro lidi s postižením. Proto je přínosná jak pro psychology a psychiatry, tak i pro každého, kdo v této oblasti pracuje: sociální pracovníky, zdravotníky, ergoterapeuty a další.

Proutyho preterapie byla ověřována a posuzována různými empirickými výzkumnými programy. V Evropě byl tento přístup přijat a dále rozvíjen především v Belgii, Itálii a Nizozemsku, od roku 1992 jej odborníci aplikují v Německu.

Preterapie se zrodila v roce 1966 v malé dílně pro klienty s mentálním postižením a duševním onemocněním. Bylo to ve Spojených státech v Kennedyho škole pro děti se speciálními potřebami v Palos Parku ve státě Illinois, což byla škola a dílna, kde se vyráběly a balily svíčky a další drobná ozdobná světýlka. Klienti do školy docházeli na nácvik chování a manuální zručnosti. Mým úkolem bylo poradenství zaměřené na duševní zdraví. Klienti byli diagnostikováni jako retardovaní nebo byli považováni za schizofreniky. Cílem školy byla rehabilitace a terapie. Atmosféra ve škole však nebyla nijak zvlášť důmyslná. Má pracovna byla jistou dobu dokonce v jakési komoře. Můj supervizor Howard Weiss absolvoval výcvik v terapii zaměřené na klienta. Uvědomoval si, že s klienty pracuji velmi intenzivně a s nemalým nasazením, proto mi ochotně pomáhal. Navrhl mi, abych požádal Eugena Gendlina o konzultace. Gendlin souhlasil.

V tomto okamžiku se spojily tři formativní vlivy. Výsledkem jejich společného působení byl vznik preterapie. Především mě ovlivnil můj zkušenostní výcvik v terapii zaměřené na klienta. Dále to byla má osobní zkušenost s bratrem. Třetím silným vlivem bylo setkání s klienty se silným postižením v Kennedyho škole. Význam spojení těchto prvků jsem si neuvědomoval. Měl jsem pocit, že metoda preterapie vznikla zcela spontánně, samovolně. V tom okamžiku jsem nevnímal rozdíl mezi ní a klasickou terapií podle Rogerse. Skutečnost, že se mi daří práce s těmito klienty, zaujala Gendlina. Začal se mě vyptávat, jak postupuji. Měl jsem dojem, že provádím klasickou terapii zaměřenou na klienta, proto jsem mu nedokázal říci nic víc než "reaguji na klienty". Podle mě to bylo naprosto postačující konstatování. Nechápal jsem, proč Gendlinovi nestačí. Neuvědomil jsem si, že mé "reagování" je jiné. Tvrdil jsem Gendlinovi, že provádím terapii tak, jak jsem se to naučil ve výcviku. Namítal, že on a Rogers podobných výsledků nedosahovali. Co tedy bylo jinak? Gendlina tato skutečnost frustrovala a nějakou dobu se o mé terapii nechtěl bavit. Nechápal jsem, co se děje. Měl jsem pocit, že tlak na mě ustavičně sílí, a proto jsem se rozhodl, že odejdu.

Začal jsem učit na malé vysoké škole. Po čase mi studenti začali říkat, že informace z mých přednášek nemohou najít v publikacích doporučených ani Gendlinem, ani Rogersem. Nakonec jsem své pojetí terapie sepsal a Gendlin je vydal. Publikace o mých terapeutických postupech pro mě byla obrovská událost. Byl to úžasný šok.

Ve skupině orientované na nácvik vnímání se pacienti učí, jak se znovu spojit s realitou. Stanou se tak více než pasivními pozorovateli světa. Lidé se obvykle omezují jenom na fragment toho, co nabízejí smysly a mysl. Při fenomenologických pozorováních, jež jsou metodou práce nácvikové skupiny, pracujeme s účastí vědomí, jsme otevření světu v plné míře.

Nácvik probíhá jednou týdně v průběhu devadesátiminutové lekce. Hlavním cílem je, obrazně řečeno, probudit a podnítit schopnost pozorování zdravýma, nepsychotickýma očima. Nezapojují se jen základní smysly, tedy sluch a zrak, ale i smysly, jejichž prostřednictvím získáváme povědomí o vlastním těle a osobním fyzickém prostoru (Soesman, 1987). V rámci negativních příznaků a v důsledku vedlejších účinků neuroleptik totiž dochází k tomu, že se psychotičtí pacienti nedokážou ukotvit ani ve svém těle, ani v širší realitě. Proto klademe velký důraz na posilování ukotvovacího procesu a toho dosahujeme různými druhy cvičení (dotykovými, pohybovými, sluchovými, zrakovými a nácvikem rovnováhy).

Na skupinu pravidelně dochází asi polovina pacientů na oddělení. Skupina je otevřená a heterogenní. Je určena pacientům po první psychotické epizodě, kteří se právě zotavují, chronicky nemocným psychotickým jedincům, pacientům, u nichž se psychotický stav teprve rozvíjí. Někteří byli přijati nedávno, jiní jsou na oddělení dlouhé měsíce. Je tedy třeba naplnit pestrou škálu požadavků. Naprosto zásadní je vysoce individuální přístup, základní fenomenologický postoj a notná dávka zdravého rozumu. Cvičení probíhají na různých místech, dokonce i během jednoho sezení se může prostředí několikrát změnit: v terapeutické místnosti, na nemocniční zahradě, v nemocničním lese, v okolní přírodě a podobně. Při nácviku se používají nejrůznější pomůcky: paličky, sáčky naplněné rýží, kreslicí potřeby, hudební nástroje, rostliny, hlína, písek, minerály, reprodukce uměleckých děl, pacienti pracují i s vlastním tělem. V neposlední řadě se používá i krétský labyrint o průměru dvacet šest metrů. Cvičení provádějí pacienti samostatně, ve dvojicích, v malých skupinkách nebo v celé skupině. Někdy probíhají krátká intenzivní koncentrační cvičení, jindy se zorganizuje procházka na celé odpoledne. Mění se i témata, ovšem vždy souvisejí s aktuál ním ročním obdobím a jeho událostmi. V průběhu jednoho sezení se každý může na chvíli vzdálit a pozorovat ostatní, má-li tu potřebu, jelikož se všichni pacienti nedokážou aktivně účastnit programu po celých devadesát minut.

Je neskutečně zajímavé, jak těsně mohou být propojeny preterapie a přístupy používané ve skupinách nacvičujících vnímání, jak je tomu v rámci terapeutického programu na našem oddělení. Obě metody se navíc výborně doplňují, protože shodně pracují s pozorováním: preterapie se orientuje na osobní a psychotická pozorování, dominantou nácviku vnímání je pozorování skutečné reality. Preterapie pomáhá pacientům, aby opětovně navázali kontakt s realitou, emocemi a druhými lidmi; nácvik vnímání poskytuje pevnou strukturu a posiluje kontaktní funkce, čímž staví základní stavební kameny pro budoucí zdravé fungování pacientů. Chceme-li ovlivnit a změnit psychotické prožívání terapeuticky užitečným způsobem, jsou pro nás obě metody naprosto zásadní.

Zdroj: Ukázka z knihy Garry Prouty, Dion Van Werde, Marlis Pörtner - Preterapie, Praha,Portál 2005.

[Editace článku: Jitka Punnerová] Přehled návštěvnosti