A najednou, v jeho 2,5 letech, byla tady, JEHO první věta. Seděli jsme u stolu, Ríša zvedl oči a podíval se na mne:" Maminko,.." S manželem jsme oba zpozorněli, Ríša nám chce SÁM něco říct a dokonce, snad se mi i zastavilo srdce, mne oslovil, to ještě nikdy předtím neudělal. A on pokračoval: "Maminko, ten pes mluví, to se musí využít". To nejzábavnější co nám synův autismus přináší je vyjadřování se replikami z pohádek. Tahle je, jak jinak z Maxipsa Fíka.

Tohle bylo poprvé, ale následovala spousta dalších, neméně vtipných scének. To třeba jednou v neděli, když jsme se všichni pozdě vzbudili (spíme s dětmi v jedné místnosti). Ríša otevřel oči a naprosto kouzelně pronesl: "Takhle zaspat to se ještě nestalo" (Králíci z klobouku).

Většinou není těžké uhodnout z jaké pohádky replika je, protože Ríša se dívá vždy jenom na jedno DVD s pohádkami a to stále dokola třeba 2 měsíce. Normální člověk by z toho asi zblbnul, on je naprosto nadšený, spolu s postavami odříkává dialogy a napodobuje veškeré zvuky. Ale nejde o žádný super přednes. Zejména proto, že vlastně textům nerozumí, tak jednotlivá slova různě komolí. Asi jako bych já odříkala španělskou básničku, kterou bych se naučila podle poslechu nazpaměť i když neumím španělsky ani slovo. Teď měl třeba oblíbeného Medvídka Pú, takže za mnou často chodí do kuchyně, postaví se trochu bokem jako to dělá Pú a ukazuje jako Pú na Prasátko: "Tohle je můj dům a chci abys šel pryč". V Ríšově podání je to přesně: "Tohle je můj dům a ci abys šel pyč". Ano, vím, že to nemyslí vážně.

Závidím všem, co mají zdravé dítě, pro které když si přijdou do školky, tak se mohou zeptat " Jak ses měl?", které odpoví na otázku "Co tě bolí?" nebo "Proč pláčeš?" Důležité otázky, ale Ríša je nechápe. Takže často pofňukává a já mu nemůžu pomoct, protože nevím co mu je. Má tři roky, ale v tomhle jako by byl mimino. Z toho jak autistické děti nedokáží vyjádřit co potřebují předpokládám pramení jejich častý sklon k agresi vůči sobě nebo druhým. S ničím podobným naštěstí zatím nebojujeme, ale je mi jasné, že pokud nedojde brzy k výraznějšímu zlepšení naší komunikace, může to potkat i Ríšu. Taky bych byla frustrovaná kdyby mi nikdo nerozuměl.

No a scénka s čápem a vránou? To je Ríšův první dialog se mnou. Tedy nejenom že mi něco řekl, ale zároveň i smysluplně zareagoval na to, co jsem řekla já. Šli jsme kolem vrány, on se na ni zadíval a řekl: "Ahoj čápi" (Maxipes Fík). Skoro jsem se nahlas rozesmála, ale podařilo se mi udržet vážnou tvář a nasadila jsem pedagogický tón: "To nejsou čápi, to je vrána". A Ríša se hned nádherně opravil: "Ahoj vráno". Jasně, je trochu děsivé, že si plete ve třech letech čápa a vránu, ale aspoň poznal, že to je taky pták. Podobně jsme si to vysvětlovali s holubem, já ho zase opravila a on druhý den, když jsme šli kolem holubů řekl, už poučen ze včerejška: "Ahoj čápi, to nejsou čápi, to je holub." Tak na to už se nedalo říct nic.

Když jsme Ríšovi přáli k třetím narozeninám, nedíval se nikomu z nás do očí a vůbec asi nevnímal co mu říkáme. Z toho mi bylo smutno. Ríša naštěstí oční kontakt někdy navazuje, zvlášť když se jedná o čísla a jiné jemu příjemné věci. Jako jeden z dárků jsem mu odkryla tajemství čísel od 80 do 100. Tehdy pozorně sledoval jak jsem mu každé z čísel psala na tabulku. Napsala jsem mu je a pojmenovala pouze jednou. A druhý den už žadonil: "Napíšeme 88" a taky "..napíšeme 99". Zdvojená čísla prostě miluje.

[Editace článku: Jitka Punnerová] Přehled návštěvnosti